Атомна бомба

V temnotě oblohy září hvězda smrtelná,

nukleární síla, která k celku skupí se.

Olověná srdce třesou se zdrcená,

atomové blesky Zemi drtíce.

Včera ještě kvetly květy u dubu,

dnes ticho vříská, zůstala jen hrstka dětí.

Kdyby vítr mohl plakat, plakal by omluvu,

za spálenou zem, života odnětí.

Vrtule smrti doráží do rodného domova,

záblesk a smršť rozfouká chmýří těl.

Ohnivá bouře spaluje naše sny doslova,

kalich mocnosti, hle z duše vyletěl.

Ó, jak jsme tak hloupí, že si nepamatujeme

chuť polévky míru a laskavé moudrosti?

Dokud vše živé na prach nezdevastujeme,

budem se držet své zlosti v tuposti.

Zahojme světlem bolest, jež trhá svět.

Než pohltí nás noc, ach! Nemáme čas!

Modravé záře pálí již světlomet,

žel obloha stvoření děkuje za účast.

Plameny pekla zuří a svítí v temnotě,

Bože zastav tu bombu neúprosně kříčící.

Pýcha a moc lidstva nyní již v nahotě,

marně, již v Tartaru, duše se modlící.

Když zrůda rozsvítí svou rudou kouli,

bezmoc svírá, dusí, třese všemi.

I satan klečí, modlí, drže kdouli,

jen strachem smrt již kosí k zemi.

Smutný konec bez kapky naděje,

černý oblak není jen hrozivý sen.

To naposled polnice sedmá zapěje

a Kristus přichází svátečně ustrojen.

Jiskřící grafit propaluje ránu v duši,

miliony mrtvých a nekonečná lítost.

Padá popel, rudé tělo zimu tuší,

bytost v bunkru strácí lidskost.

Srdce mrzne v kontaminaci utrpení.

Nikdo nemůže vrátit, co bylo je pryč.

A tak během jedné noci do kuropění,

všechno skončilo, všechno bez výjimky!

​

                                                                       Václav Augustin Koláček